Moje babička je tvrdá ženská. Zatne zuby a nebude nikomu na obtíž. Od nikoho nic nepotřebuje a zvládne to sama.

Moje máma je taky tvrdá ženská. Rozhodně si od nikoho nenechá s*át na hlavu a pěkně to všechno vyřeší. Ideálně sama.

Já jsem taky tvrdá ženská. Ztvrdlá, možná natvrdlá. Zatnu zuby a taky to dám. Vydržím, přečkám. Nenechám si pomoct a ani si o pomoc neřeknu. Ale pak vypěním jako šumák a dám to všem sežrat. Že mi nepomůžou, že neviděj, co je potřeba udělat, že mi neuměj číst myšlenky. Že toho mám moc.

Jsem tvrdá, protože jsem odpojená sama od sebe.

Už docela dlouho jedu na plný obrátky. Kromě běžnejch každodenních činností potřebuju přetvořit naše bydlení. Zatím stále ještě nejsem ve tvůrčí fázi, ale ve fázi vyklízení a úklidu.

Mám seznam věcí, které je potřeba udělat, ale ten mě stresuje už tím, že existuje. A stále se zvětšuje. Přibývají další a další položky a já nad ním vůbec nemám kontrolu. A kvůli té přece ten seznam mám!

Vždycky jednou za pár dní mě to dožene. Na seznamu sice je všechno, ale jedu podle priorit a občas se prostě nedostane na vše, co mám naplánováno a něco podstatného mi uteče. Takže to nezvládnu. Vlastně úplně selhávám.

A teď se nabízí otázka – selhávám já nebo seznam? No spíš ten seznam a systém, kterej jsem si sama vytvořila, abych ho mohla dodržovat a sebe bičovat, když se mi to nedaří.

Ale selhávám i já sama. Znám totiž techniky, které mě vrací k sobě, do mého nitra a do přítomnosti. Téměř kdykoliv během dne jsem schopná se během pár minut nebo okamžiků napojit sama na sebe. Díky tomu zjistím, kde jsem, co cítím, co potřebuju a jak si můž pomoct.

Kámen úrazu je v tom, že to prostě nedělám. Já vím, že mi to pomůže. Mám to ozkoušený. Ale já mám přeci ten svůj seznam a úkoly, který je potřeba plnit. Takže jedu. Jako mašina.

A třeba si i vzpomenu, že bych se měla zastavit. Ale tak ještě dodělám tohle a támhleto, to je jen na chvilku. A věci, které by mi dobily baterky zase o chvilku odložím.

No a pak jsou dvě varianty. Buďto se vzpamatuju tak brzo, že napojení sama na sebe zařadím a díky tomu získám pár minut nebo hodin v klidu. Anebo to prostě odložím tak daleko (rozuměj sebe odložím), že se naseru, vybuchnu a obviním všechny okolo, že můžou za moje problémy i politickou situaci v Kongu.

Trochu se tím teda uvolní ta nashromážěná energie, která mnou neplyne. Ale nadělá to víc škody než užitku. Svoji pitomou náladu přenesu na všechny okolo a ještě je z ní obviním, přitom je jasný, že je jen a jen moje.

Na vlně emocí

V posledních dnech dost často kříčím na svoji dceru. I když se snažím dobít si baterky, jsem vyčerpaná a unavená a poslat mě přes hranu není vůbec těžký. Uvědomila jsem si, že na ni křičím především proto, že bych chtěla řvát na někoho jinýho, ale to se neodvážím. Udržím se, zatnu zuby. A pak to leze ven jinudy a ubližuju dítěti, který za to fakt nemůže.

Nabízí se otázka, jestli je řešení řvát na ty ostatní. No asi ne. Teda kdybych to dokázala, tak mi to asi přijde jako mnohem lepší řešení než když si to ventiluju na ní a na partnerovi. Ale je to furt dokola.

Něco mě sere? Pak je to můj problém. Je to moje emoce a já jsem za ni zodpovědná a jsem zodpovědná hlavně za to, jak budu reagovat. No a to zase selhávám.

(Sebe)kritičnost

A teď se dostáváme k dalšímu aspektu toho, že jsem tvrdá. Je to (sebe)kritičnost. Nikdy nic neudělám dost dobře, vždycky by to mělo bejt ještě lepší. Nic není dost.

Jsem tvrdá, zatvrdlá a zatvrzelá. Odpojená sama od sebe a odmítám soucítit s kýmkoliv, hlavně sama se sebou. Soudím se tvrdě. Jsem náročná na ostatní, ale především sama na sebe.

Uvolnění

Když se mi podaří se na chvíli zastavit a zvědomit si sama sebe, dokážu roztát. Dokážu vnímat sama sebe i ostatní. Dokážu být laskavá, chápavá a pečující. I sama k sobě (a to je dost výhra, fakt!).

Dokážu vnímat souvislosti a vztahy víc do hloubky a rozumím tomu, proč se co děje. Věci mě ani nepřekvapujou, ani nerozhazujou. Jsem v klidu. Tak nějak hluboko v klidu. Projeví se to i na mém těle, je uvolněnější a měkčí.

Jenže čím víc dřu a držím, tím těžší pro mě je se do tohoto stavu dostat. Musím přeci vydržet, zvládnout to. Držím hlavu nahoře a emoce na uzdě. Držím sama sebe pod krkem. Jsem prostě držák.

Pro mě je těžké si přiznat, že jsem tvrdá. Že ostatním ubližuju svou příkrostí a že bych mohla být jemnější a něžnější. Ale jako je to kurnik těžký.

Když jsem tvrdá jako kámen, nikdo mi neublíží. Je to vlastně forma ochrany, kdy se ke mě jen tak někdo nedostane. Bohužel ani já sama.

Postupně proměňuju svoji tvrdost na křehkost. Křehké věci jsou taky tvrdé, ale zároveň je v křehkosti obsažena i zranitelnost.

Jsem na cestě.

Otevírám se sama sobě.

Otevírám se světu.

A jak se tedy napojuju sama na sebe? Střídám víc variant, podle toho, co mi zrovna vyhovuje nejvíc, ale dnes posdílím velmi jednoduchou verzi.

Chce to odvahu podívat se sama do sebe a zjistit, jak na to jsem. Tak to zkuste a klidně napište, jak vám to šlo :)