Jste krásní nebo oškliví? Aneb hodnocení jako součást společenské normy.

Znáte ten pocit, kdy se jdete projít, venku si lehký větřík pohrává s barevným listím na stromech a sluneční paprsky skrz ně tancují na vaší pokožce? Je krásně. Každý, koho potkáte, se lehce usmívá a nastavuje tvář.
Včera ale bylo pěkně hnusně, lilo jako z konve. Byli jste zavření doma a koukali na šedivá oblaka, která se plynule přesouvala z nebe až do hlubin vaší duše. Je fakt ošklivo, pomysleli jste si. A vaše kočka souhlasila.

Co je to krása? 

Je to jarní vánek a sluneční paprsky. Nově vymalovaná čistě bílá zeď. Vůně černého čaje s medem. Divoký smích dítěte i vševědoucí laskavý úsměv stařenky. Krása okamžiku, kdy se mysl zastaví a my jen jsme, napojeni sami na sebe se opíjíme životem.

Krása je proměnlivá a nestálá.

A co barevný otisk dlaně vašeho dítěte na zdi v chodbě, které jste nestihli uhlídat, když jste mu šli umýt ruce po společném tvoření? Natržená knížka, zrovna na stránce s věnováním, kterou si dítě zvědavě prohlíželo mezitím, co jste byli na záchodě? Je to taky krása? Je to projev tvořivosti, života nebo neúcty, znehodnocení a úpadku?

Je to změna. A je jen na nás, jestli to budeme vnímat jako krásu nebo jako ošklivost.

Hranice mezi krásou a ošklivostí neexistuje. Jedno existuje v druhém. Můžete se na to dívat z různých úhlů pohledu a vždy budete mít pravdu. Přesto je ve společnosti běžné hodnotit a rozdělovat věci na krásné a ošklivé, dobré a zlé.

Naplňuj moje představy!

Tahle dívka je krásná. Tahle ošklivá. Nebo ne? Cepování dětí od útlého věku. Buď hodná holčička (= naplňuj moje představy)! Ty si ale ošklivá, když mě boucháš. Dělej tohle a tamto nedělej.

Pod společenským tlakem podléháme normám, které jsou hluboko zakořeněné, ale nikdo je neaktualizuje. Učíme se rozlišovat, co je krásné a co ne. Učíme se, co je dobře a do ne. Učíme to naše děti, protože to sami jinak neumíme. Ale krása a ošklivost jsou jen dvě strany stejné mince.

Přestože ve společnosti stále přetrvává tendence věci hodnotit a rozdělovat na krásné a ošklivé, věci jen jsou. To, jestli se nám zdají krásné nebo ošklivé, tvoříme my sami ve své hlavě. Tvoříme na základě našich předchozích zkušeností a zvyklostí.

Naučili jsme se vnímat některé věci jako krásné a jiné jako ošklivé. Ale můžeme se na ně dívat i úplně jinak. Můžeme je jen vidět a přijímat takové, jaké jsou.

Můžeme v nich vidět krásu i ošklivost zároveň, můžeme se sami rozhodnout, čemu dáme přednost.

Často jako krásné vnímáme věci čisté, nové, neopotřebované. Malé děti, mladé ženy. Jen muži mají výjimku, ti zrají jako víno. Proč? I v mladé ženě se skrývá stařena a její vrásčitá tvář. Je to jen otázka času. I v muži v letech stále žije malý kluk. Ta právě natřená stěna, která ještě voní barvou, jednou zažloutne a budou na ní mastné fleky.

Konzumní život

Konzumujeme, chceme stále další a další. Nové, lepší, modernější. Přestali jsme se starat o věci, které už máme, pečovat o ně láskyplně a s radostí.

Trh chce, abychom nakupovali, takže věci jsou dostupné, ale méně kvalitní. Ono fakt nemá smysl štupovat ponožky, ale jsou věci, které se vyplatí opravovat a vdechovat jim nový život.

Často jako ošklivé vnímáme věci, které se odlišují od zažitého standardu. Pokud je něco jinak, než jsme zvyklí, je to hned podezřelé a nelíbí se nám to. Spadáme do automatismů, máme svoje pohledy na to, jak to či ono má správně vypadat a je pro nás těžké se znovu a znovu koukat novýma očima. Ale často se ani nesnažíme.

Je to jenom úhel pohledu a ten já změnit dovedu.

Traband, Úhel pohledu (Vlnobeat)

Tady jsem ale nachytala sama sebe. Nedokážu úhel pohledu změnit vždy a hlavně nechci. Nechci zavírat oči před něčím, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje a tvářit se, že je všechno v pořádku.

Taky hodnotím a odsuzuju – sebe, druhé, cokoliv. Sice se snažím vědomě to nedělat, ale je to jeden z mých automatismů. Prostě si o většině věcí něco myslím. 

Nejsem vyzenovaný pozorovatel, který všechno přijímá, nic se ho nedotýká a vše je láska.

Dokážu najít krásu v ošklivosti. Dokážu vidět ošklivost v kráse. Ale musím chtít a musím k tomu mít důvod.

To, že jedno v druhém na okamžik zahlédnu, neznamená, že jsem se smířila se stavem věcí a nebudu je měnit. Pokud se například doma necítím dobře, nevyhovuje mi, jak mám uspořádaný prostor a vnímám, že je potřeba s tím něco udělat, tak je dobré s tím něco udělat! 

Ovlivním to nebo ne?

Měnit úhel pohledu má velký smysl u věcí, které nemohu ovlivnit. Přijmout je a nechat je být. Nevztekat se, že je něco jinak, než chci, ale najít si v tom pro sebe hlubší význam. To vnímám jako cestu.

Ale věci, které mohu ovlivnit, vyžadují akci. Někdy je těžké se rozhodnout a začít, ale je to způsob, kterým můžeme měnit svět. Minimálně ten svůj. Takže pokud to třeba u vás doma nefunguje tak, jak byste si představovali, změňte to.

Je to na nás, jak se rozhodneme věci vnímat, co se rozhodneme uvidět a jak s tím potom naložíme. Jak se rozhodnete vy?

Michala Prouzová

Jsem Feng Shui čarodějka a léčitelka prostoru. Miluju, když se můžu naladit na konkrétní domov, můžu ho opečovat a vrátit do rovnováhy. Ukazuji ženám, jak s jejich domovem pracovat tak, aby je podporoval a vedl na jejich jedinečné cestě životem.

Přečtěte si můj příběh zde.

Přečtěte si i tyto články:

Jak jsem se dostala k Feng Shui?

Jak jsem se dostala k Feng Shui?

Když jsem začala s podnikáním a nabízela řešení dispozic, posouvání nábytku a co nejlepší využití prostoru (celé know-how najdete v e-booku Koncept šťastného domova, který je mimochodem fakt skvělý), všichni se mě ptali, jak to mají dělat podle Feng Shui. A já jsem se...

Debordelizace v lednu. Ano nebo ne?

Debordelizace v lednu. Ano nebo ne?

Nový rok se rozjel naplno. Sítě jsou zahlceny předsevzetími a visionboardy, leden je vnímán jako nový začátek. Máte to tak taky? Už jste si sepsali nová předsevzetí na tento rok a pravidelně se věnujete jejich naplňování? Vlila se vám nové energie do žil a jdete...

9 tipů pro lepší den!

9 tipů pro lepší den!

Taky máte někdy pocit, že už je toho moc? Sedím mezi poplivanou knížkou, pytlíkem vysypané červené čočky a kukuřičnýma křupkama zadupanýma do koberce a už prostě nemůžu. Můžu se přesvědčovat jak chci, že se vlastně nic neděje a všechno je v pořádku, jsme zdraví, máme...