Co je to krása?
Je to jarní vánek a sluneční paprsky. Nově vymalovaná čistě bílá zeď. Vůně černého čaje s medem. Divoký smích dítěte i vševědoucí laskavý úsměv stařenky. Krása okamžiku, kdy se mysl zastaví a my jen jsme, napojeni sami na sebe se opíjíme životem.
Krása je proměnlivá a nestálá.
A co barevný otisk dlaně vašeho dítěte na zdi v chodbě, které jste nestihli uhlídat, když jste mu šli umýt ruce po společném tvoření? Natržená knížka, zrovna na stránce s věnováním, kterou si dítě zvědavě prohlíželo mezitím, co jste byli na záchodě? Je to taky krása? Je to projev tvořivosti, života nebo neúcty, znehodnocení a úpadku?
Je to změna. A je jen na nás, jestli to budeme vnímat jako krásu nebo jako ošklivost.
Hranice mezi krásou a ošklivostí neexistuje. Jedno existuje v druhém. Můžete se na to dívat z různých úhlů pohledu a vždy budete mít pravdu. Přesto je ve společnosti běžné hodnotit a rozdělovat věci na krásné a ošklivé, dobré a zlé.
Naplňuj moje představy!
Tahle dívka je krásná. Tahle ošklivá. Nebo ne? Cepování dětí od útlého věku. Buď hodná holčička (= naplňuj moje představy)! Ty si ale ošklivá, když mě boucháš. Dělej tohle a tamto nedělej.
Pod společenským tlakem podléháme normám, které jsou hluboko zakořeněné, ale nikdo je neaktualizuje. Učíme se rozlišovat, co je krásné a co ne. Učíme se, co je dobře a do ne. Učíme to naše děti, protože to sami jinak neumíme. Ale krása a ošklivost jsou jen dvě strany stejné mince.
Přestože ve společnosti stále přetrvává tendence věci hodnotit a rozdělovat na krásné a ošklivé, věci jen jsou. To, jestli se nám zdají krásné nebo ošklivé, tvoříme my sami ve své hlavě. Tvoříme na základě našich předchozích zkušeností a zvyklostí.
Naučili jsme se vnímat některé věci jako krásné a jiné jako ošklivé. Ale můžeme se na ně dívat i úplně jinak. Můžeme je jen vidět a přijímat takové, jaké jsou.
Můžeme v nich vidět krásu i ošklivost zároveň, můžeme se sami rozhodnout, čemu dáme přednost.
Často jako krásné vnímáme věci čisté, nové, neopotřebované. Malé děti, mladé ženy. Jen muži mají výjimku, ti zrají jako víno. Proč? I v mladé ženě se skrývá stařena a její vrásčitá tvář. Je to jen otázka času. I v muži v letech stále žije malý kluk. Ta právě natřená stěna, která ještě voní barvou, jednou zažloutne a budou na ní mastné fleky.
Konzumní život
Konzumujeme, chceme stále další a další. Nové, lepší, modernější. Přestali jsme se starat o věci, které už máme, pečovat o ně láskyplně a s radostí.
Trh chce, abychom nakupovali, takže věci jsou dostupné, ale méně kvalitní. Ono fakt nemá smysl štupovat ponožky, ale jsou věci, které se vyplatí opravovat a vdechovat jim nový život.
Často jako ošklivé vnímáme věci, které se odlišují od zažitého standardu. Pokud je něco jinak, než jsme zvyklí, je to hned podezřelé a nelíbí se nám to. Spadáme do automatismů, máme svoje pohledy na to, jak to či ono má správně vypadat a je pro nás těžké se znovu a znovu koukat novýma očima. Ale často se ani nesnažíme.
„Je to jenom úhel pohledu a ten já změnit dovedu.“
Traband, Úhel pohledu (Vlnobeat)
Tady jsem ale nachytala sama sebe. Nedokážu úhel pohledu změnit vždy a hlavně nechci. Nechci zavírat oči před něčím, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje a tvářit se, že je všechno v pořádku.
Taky hodnotím a odsuzuju – sebe, druhé, cokoliv. Sice se snažím vědomě to nedělat, ale je to jeden z mých automatismů. Prostě si o většině věcí něco myslím.
Nejsem vyzenovaný pozorovatel, který všechno přijímá, nic se ho nedotýká a vše je láska.
Dokážu najít krásu v ošklivosti. Dokážu vidět ošklivost v kráse. Ale musím chtít a musím k tomu mít důvod.
To, že jedno v druhém na okamžik zahlédnu, neznamená, že jsem se smířila se stavem věcí a nebudu je měnit. Pokud se například doma necítím dobře, nevyhovuje mi, jak mám uspořádaný prostor a vnímám, že je potřeba s tím něco udělat, tak je dobré s tím něco udělat!
Ovlivním to nebo ne?
Měnit úhel pohledu má velký smysl u věcí, které nemohu ovlivnit. Přijmout je a nechat je být. Nevztekat se, že je něco jinak, než chci, ale najít si v tom pro sebe hlubší význam. To vnímám jako cestu.
Ale věci, které mohu ovlivnit, vyžadují akci. Někdy je těžké se rozhodnout a začít, ale je to způsob, kterým můžeme měnit svět. Minimálně ten svůj. Takže pokud to třeba u vás doma nefunguje tak, jak byste si představovali, změňte to.
Je to na nás, jak se rozhodneme věci vnímat, co se rozhodneme uvidět a jak s tím potom naložíme. Jak se rozhodnete vy?
